Lausitzbahn, aneb od Žitavy k Chotěbuzi

Horní Lužice je územím tradičně spojeným s těžbou lignitu a hnědého uhlí. V minulosti existovala v oblasti velmi hustá železniční síť. Pozdější vedení hranice Německa a Polska na Odře a Lužické Nise, stejně jako především útlum těžby uhlí, znamenaly pro některé tratě ukončení provozu či přímo fyzickou likvidaci. O něco lépe je na tom Dolní Lužice, tamní železniční osobní doprava je však více využívaná díky větší blízkosti Berlína.

Od severu k jihu protíná Horní a Dolní Lužici trať Chotěbuz-Zhořelec-Žitava. Jedná se o romantickou hlavní trať "druhého řádu", jednokolejnou, neelektrizovanou a trochu připomínající trať z Bakova nad Jizerou do Rumburka. Momentálně je pouze s provozem osobních vlaků, ovšem vedených jednotkami Desiro v nadstandardní úpravě. Ve vozech je množství zásuvek k připojení notebooků a dalších zařízení do elektrické sítě a nechybí ani minibar obsluhovaný průvodčím. Stanoviště strojvedoucího je od prostoru pro cestující odděleno průhledným sklem, takže pokud si vyberete dobré místo, můžete takto pozorovat ubíhající krajinu.

Jižní úsek tratě není vždy zahrnován do Lužické dráhy a používá se pro něj spíš název Niská dráha. Přímé vlaky mezi Žitavou a Chotěbuzí nebyly vždy normou, v takto masivní míře jezdí až v posledních letech. První kilometry vedou od Žitavy přes zastávku Hirschfelde k prvnímu překročení polské hranice na Lužické Nise, kterou vlak zdolá vícekrát. V současnosti je v tomto úseku až po Zhořelec vedena náhradní autobusová doprava. Na polském území stojí i zastávka Krzewina Zgorzelecka, která však slouží především obyvatelům městečka Wostrowc (Ostritz) na německé straně řeky a také návštěvníkům tamního slavného mariánského poutního místa. Po posledním překonání Lužické Nisy pokračuje vlak do Nikriše (Hagenwerder), na historické nádraží obklopené povrchovými doly, kde obvykle probíhá křižování. Zde najíždíme na původní trať z Berlína do Vídně, vedoucí přes tehdejší Seidenberg, dnešní polský Zawidów, Frýdlant a Liberec. Odtud je to již blízko Zhořelce, kde vlak zastaví nejdříve na zastávce Lešicy (Weinhübel) a potom na výstavném hlavním nádraží.

Zde má vlak krátký pobyt a pokračuje třináct kilometrů bez zastávky do Kodersdorfu, kde se odděluje trať do Wojerecy (Hoyerswerda). Dalšími stanicemi a zastávkami jsou Hórka (Horka), Uhsmannsdorf a Hähnichen. Potom se ponoří do lesů mezi kterými leží i vesnice Rěčicy (Rietschen) se zastávkou na znamení. Zde žijí Lužičtí Srbové, netuším v jakém počtu a do jaké míry mluví jazykem předků. Krajinný ráz i břízy vypovídají o tom, že se nacházíme na historickém slovanském území.

Mnohé lesy jsou pravděpodobně vysazené uměle při rekultivaci povrchových lomů. Uprostřed nich stojí i město Běła Woda (Weisswasser) obklopené močály a rašeliništi, mezi kterými vede i místní lesní úzkorozchodka, stejně jako obec Slepo (Schleife), nejsevernější výspa Horní Lužice, jejíž slovanští obyvatelé mluví naprosto ojedinělým dialektem na pomezí horní a dolní lužickosrbštiny. Za tamní stanicí následuje kolejový triangl napojující Lužickou dráhu k proslulému průmyslovému závodu Schwarze Pumpe a po něm hranice mezi Saskem a Braniborskem a tedy i mezi Horní a Dolní Lužicí.

Prvním městem Dolní Lužice je Grodk (Spremberg). V době Německého císařství byl považován za geografický střed říše. Takto vypadaly tamní vlaky roku 2006 (zdroj: Wikipedia).

Po něm následuje poslední obec v lesích a bažinách, s příznačným názvem Bageńc (Bagenz) a vlak vyjede ven z lesů do městečka Kopańce u chotěbuzského letiště, odkud je blízko do na samotné hlavní nádraží v Chotěbuzi. Ačkoli jsou v mnoha stanicích dvojjazyčné nápisy, horní a dolní lužickou srbštinu uslyšíte jen velmi zřídka.

Na otázku, zda umí dotyčný "sorbisch", případně v Dolní Lužici "wendisch", uslyšíte obvykle, že ne, nebo že tak uměli ještě jeho prarodiče. Zcela bez šance jste potom ve Zhořelci, tam uslyšíte spíš polštinu, řečtinu či vietnamštinu. V tramvajích Zhořelce i Chotěbuzi jsou téměř výhradně německé nápisy.

Lužická dráha je zajímavá především sama o sobě. Kraj lesů a rašelinišť může poskytovat prostředí k odpočinku, ale příliš se neliší od okolí Máchova jezera. Zajímavá jsou především tamní města a některé obce, nebo technické památky. Ta "opravdová Lužice" s kostely plnými věřících v krojích však leží dvacet a více kilometrů západně od této tratě. Její někdejší tepna, trať Budyšín-Knappenrode, kterou kdysi jezdily i dosluhující "Vindobony" s rychlíky Berlín-Budyšín, existuje již jen ve vzpomínkách, na fotografiích a videích. Samotná města Budyšín a Kamjenc však železnicí dostupná jsou.

Regionální vlaky v Chotěbuzi (linky do Berlína a Drážďan):

Nákladní lokomotiva čeká na poloprázdném nádraží (některé tratě mají krátkodobou výluku, na Frankfurt nad Odrou snad dlouhodobou):

Pod stavědlem se vyhřívá i lokomotiva někdejšího typu V 100 soukromého dopravce:

Vlak poblíž stanice Horka Gbf na trati Weglinec-Wojerecy (Hoyerswerda), která se s Lužickou drahou kříží mimoúrovňově. Na této trati funguje osobní doprava pouze po odbočku ve směru na Koderfdorf, dál do Polska jezdí pouze nákladní vlaky. (zdroj: Wikipedia, autor K. Jähne)

Úzkorozchodné vláčky v Beła Wodě (zdroj: Wikipedia):

Normálněrozchodný provoz ve Weisswasseru hluboko v dobách DDR: