Zatímco v předchozím článku jsme se vydali od Žitavy, města v německo-polsko-českém Trojzemí na sever, tento článek bude o trati vedoucí na jih a jihovýchod, směrem k našim hranicím. Žitavské úzkokolejky patří k několika málo tratím s pravidelným celoročním provozem parních vlaků ve střední Evropě a dnes pravděpodobně i na celém světě. Narozdíl od tratí Jindřichohradeckých místních drah nebo od Zillertalbahn mají tyto tratě rozchod pouhých 750 mm.
"Hlavní" trať žitavských úzkokolejek vede z města Žitavy (Zittau) do lázní Ojvín (Kurort Oybin), další provozovaná odbočka potom do lázní Jonsdorf (Kurort Jonsdorf). V minulosti existovala ještě třetí větev, odbočující u zastávky Zittau Haltepunkt do města Reichenau, dnešní polská Bogatynia, a dále na české území do Heřmanic, kde bylo možné přestoupit na vlak do Dětřichova a Frýdlantu.
V minulých dobách byla Žitava hornickým městem, doly se táhly až k naší hranici u obce Hartava (Hartau). Později se těžba přesunula dál na sever a na Hartavě zůstaly jen pamětní tabulky a jeden důlní vozíček.
Právě těžba však vyvolala zájem o cesty za klidem a odpočinkem do blízkých lázeňských městeček v Žitavských horách. Auta v té době ještě nebyla rozšířená, cesta pěšky by byla moc dlouhá a ani koňmi tažené dostavníky nepředstavovali vhodný dopravní prostředek, padla volba na železnici. Roku 1888 vznikla Zittau-Oybin-Jonsdorfer Eisenbahn-Gesellschaft (ZOJE), a na konci roku 1890 vyjely první pravidelné vlaky. Na trati vždy dominovala osobní doprava nad nákladní, doplňkově se také převážela pošta, a to až do začátku devadesátých let. Kdyby mi někdo v mém dětství řekl, že v Německu nakládají pošťáci pytle s dopisy do PARNÍHO vlaku, pravděpodobně bych mu nevěřil.
Po sjednocení Německa bylo jasné, že s dostupností automobilů pro většinu obyvatel a rozšířením autobusových spojů nebudou mít žitavské úzkorozchodky význam pro místní obyvatele, ale zajisté si jej mohou udržet pro rozvoj turistického ruchu. Roku 1996 převzala provoz od Německé dráhy (DB) soukromá Sasko-Hornolužická železniční společnost (SOEG). Na trati platí rozdílný jízdní řád pro letní a zimní období, stejně jako pro všední dny a víkendy.
V provozu nejčastěji uvidíte robustní parní lokomotivy řady 99.7, zde například 99.749 v Ojvíně při objíždění soupravy:
Zde u vodního jeřábu:
A zde již připravená k odjezdu zpět do Žitavy.
Další lokomotiva stejného typu má číslo 99.787, zde na videu (natočeném postarším digitálním fotoaparátem) při objíždění soupravy. Vpravo je vidět budova muzea a odstavené vozy.
Zde již v čele vlaku obrácená tendrem napřed, protože v Ojvínu není točna:
Takto vypadá z kotlové strany:
Detailní pohled na tabulku, znalci si možná všimnou rozdílu oproti mosazným tabulkám českých a slovenských parních lokomotiv.
A jednotlivé charakteristiky lokomotivy:
Vedle parních lokomotiv se můžete svézt také vlakem vedeným lokomotivou dieselovou nebo motorovým vozem. V provozu se střídají vždy po týdnu. Zde na videu dieselová lokomotiva posunuje na ojvínském nádraží. Více se o nich dozvíte v dalším díle.
A zde je již připravena k odjezdu s podvečerním vlakem do Žitavy:
Můžete zkusit i projížďku otevřeným vozem, ale vítr ve vlasech neucítíte, vlak snadno předjedete i na kole.
Tento vůz zase slouží jako služební, zavazadlový a také je vybaven zvedací plošinou pro imobilní cestující. Vozíčkář z Budyšína, Drážďan nebo Liberce se tak může podívat vlakem i do Žitavských hor, jinak samozřejmě vozíčkáře přepravují téměř všechny normálněrozchodné vlaky v Německu.
A protože ne všude vedou koleje, jezdí mezi horami i tento "historický" autobus výhled z horního patra je impozantní, byť občas trochu zkalený přes poškrábané plexisklo. Narozdíl od vlaků v něm neplatí žádné regionální jízdenky a jízdné je relativně vysoké. Zde čeká na své cestující v Ojvíně.
Nádražní budova v Ojvíně je velká a v perfektním stavu:
V restauraci si mj. můžete dát železničářskou limonádu různých barev:
V rozlehlém kolejišti stanice Ojvín čeká na své znovuzrození několik starších, převážně nákladních, vagonů:
A na protilehlé straně kolejiště, než stojí nádraží budova, se v malém drážním domku nachází muzeum. Vystavuje převážně fotografie a pohlednice, ale v jeho sbírkách nalezneme také historické lepenkové jízdenky:
Další díl bude o odbočce do Jonsdorfu. Dočkáte se v něm také fotografií přímo ze Žitavy a videí z Bertsfortu.
2024 ©